Proč se v době, kdy nám lednice samy objednávají mléko, stále nemůžeme obejít bez toho, aby nám někdo prostě jen lidsky porozuměl?
Zatímco jsem minulý týden čekal na taxík v dešti, který byl tak vytrvalý, že by zlomil i optimismus tibetského mnicha, jsem se pokoušel přes telefon dovolat do své banky. Ozval se mi „David“. Robot s neutrálním hlasem. Chtěl jsem mu vysvětlit, že moje situace je specifická, že za tím vším je lidský příběh, drobný omyl a trocha smůly. David mě ale neustále vracel do menu číslo tři. Neměl pochopení. Není divu. Měl jen algoritmus. Ten večer jsme s mou paní nad sklenkou portského přemýšleli o tom, kam se vlastně řítíme. Pořád slyšíme, jak nás technologie nahradí. A upřímně, v mnoha ohledech se to už děje celkem masivně. Pokud jde o soudnictví, ta budoucnost vypadá pro systém v talárech docela děsivě. Proč? Protože justiční systém je ve své podstatě obrovská databáze. Paragrafy jsou řádky kódu. Máte situaci A, aplikujete zákon B a vyjde vám rozsudek C. To je práce, kterou AI zvládne za vteřinu a bez toho, aby se špatně vyspala. Jenže soudy nikdy neřešily to, co nás lidi skutečně pálí. Soudy řeší, kdo má pravdu podle papíru. Ale ruku na srdce, kdy byla naposledy pravda podle papíru tou pravdou, která vám přinesla klid v duši? Konflikt mezi dvěma lidmi není matematická rovnice. Je to živý organismus plný křivd, nevyslovených přání a emocí, které se do žádného odstavce zákona nevejdou. A tady přichází ta naše role, ta zapomenutá disciplína, která v rukou lidí zůstane navždy. My totiž nehledáme chybu v algoritmu. My hledáme to, co je skryté za naštosovanými dokumenty. Hledáme empatii, kterou stroj nikdy nezíská, protože stroj nikdy necítil strach z odmítnutí nebo radost z usmíření. Robot vám může citovat judikáty, ale nikdy neuvidí to jemné cuknutí v koutku úst, které říká víc než desetihodinová výpověď svědků.
„Algoritmus dokáže najít chybu v zákoně, ale nikdy neuvidí slzu v koutku oka, která vysvětluje vše, co paragrafy zamlčely.“
Právo je studené a slepé. Ale my se potřebujeme dívat jeden druhému do očí. Potřebujeme cítit, že ten druhý chápe naši bolest, i když s námi nesouhlasí a opačně. Tohle povolání – tohle umění naslouchat a propojovat rozbité – nikdy nezanikne. Naopak. Čím víc budeme obklopeni neomylnými stroji, tím víc budeme vyhledávat tu krásnou, chybující lidskou přítomnost a omylnost.
Často se sám sebe ptám: Opravdu chceme žít ve světě, kde o našich osudech rozhoduje nyní nejpomalejší soud a v budoucnu nejrychlejší AI procesor? Nebo raději vsadíme na někoho, kdo s námi dokáže mlčet, když slova dojdou? Já mám jasno. Budoucnost patří těm, kteří vědí, že nejdůležitější věci v životě se nedají naprogramovat a jsou přítomné. Soudnictví? To možná zůstane strojům. Ale skutečný život? To zůstane nám.
Pokud právě procházíte situací, na kterou jsou všechny paragrafy krátké a automatické odpovědi vás jen vytáčejí, zkuste se zastavit a napsat mi. Někdy stačí jeden lidský rozhovor nebo jedno sdílení k tomu, aby se věci daly do pohybu.
