Stojí za to investovat drahocenný čas do někoho, kdo už dávno přestal běžet svůj vlastní závod, nebo je v pořádku prostě jen včas odejít?
Když jsem včera stál ve frontě na ten nejdražší řemeslný chleba v Šumperku a sledoval, jak se paní přede mnou patnáct minut rozhoduje mezi dýňovým a slunečnicovým semínkem, jako by na tom závisel osud celé civilizace, cítil jsem, jak se ve mně vaří vzácná směs rezignace a pobavení. Byla to přesně ta chvíle, kdy si uvědomíte, že čas je sice relativní, ale vaše trpělivost má velmi konkrétní hranice. Přesně tento pocit se mi vrátil, když jsem minulý týden potkal onoho známého – kluka, který kdysi vymetával naši hospodu a dnes by mu mělo být osmadvacet. Fyzicky tam stál, v rozkvětu sil, ale vteřinu poté, co otevřel pusu, jsem měl pocit, že jsem omylem vstoupil do muzea voskových figurín. Vzpomněl jsem si na tátovo nemilosrdné pravidlo: „Když se sejde rozumný člověk s blbcem a baví se spolu déle než minutu, baví se spolu dva blbci.“ Ten mladý borec totiž nežil, on jen trpně přežíval v ozvěnách věcí, které se staly, když mu bylo osmnáct. Přítomnost pro něj byla jen obtížným šumem a budoucnost? Ta pro něj byla stejně abstraktní jako kvantová fyzika pro průměrného křečka. Je fascinující, jak někteří lidé dokážou v osmadvaceti letech působit jako důchodci, kteří už jen čekají, až se zatáhne opona. Často se sám sebe ptám, jestli není naše snaha „porozumět každému“ jen další formou naší skryté pýchy – pocitu, že když se budeme snažit dostatečně dlouho, dokážeme v druhém vykřesat jiskru, i když on sám už dávno odevzdal sirky. Ale ruku na srdce, vyplatí se vůbec pálit vlastní energii tam, kde není ani náznak chtíče? Komunikace je pro mě jako tanec, vyžaduje rytmus a směr, ale povídat si s někým, kdo nemá žádné životní poslání a hoví si v nic nedělání, je jako snažit se o tango s pytlem brambor. Můžete se snažit, můžete ho zvedat a udávat tempo, ale nakonec budete jen zpocení, unavení a ten pytel bude pořád jen ležet na zemi. Občas si dělám legraci ze své vlastní potřeby hledat v lidech hloubku i tam, kde je jen mělká louže po dešti – vypadám pak trochu jako archeolog, který se snaží vykopat antickou vázu v dětském pískovišti. Ale pravdou je, že bez cíle a bez vnitřního ohně se z člověka stává jen prázdná schránka, která vás svou stagnací začne dříve či později dusit. A někteří se i udusí.
„Skutečná tragédie lidského setkání nespočívá v tom, že si nerozumíme, ale v tom, že jeden už nemá co říct a druhý se to marně snaží neslyšet.“
Je kruté říct, že někteří lidé jsou pro náš osobní růst jen černou dírou? Možná. Ale v mém věku už vím, že čas je ta jediná měna, kterou mi nikdo nevrátí. Když potkáte někoho, kdo rezignoval na pohyb vpřed, nemusíte ho nenávidět, ale také mu nemusíte dělat publikum v jeho osobním představení o ničem. V osmadvaceti by měl člověk hořet, i kdyby to měl být jen malý, nejistý plamínek hledání. Pokud ale potkáte jen chladný popel, je nejlepším projevem noblesy prostě jen lehce pokynout hlavou a jít dál za světlem. Ptal jsem se sám sebe, jestli jsem v tu chvíli nebyl příliš arogantní, ale pak mi došlo, že nechat se stáhnout do něčího mentálního vakua by nepomohlo ani jemu, ani mně. Svět tam venku je příliš barevný na to, abychom barvy vysvětlovali někomu, kdo se rozhodl mít navždy zavřené oči. Nakonec jsem se usmál, popřál mu hodně štěstí a odešel jsem dřív, než by ze mě tátovo pravidlo udělalo toho druhého do party. Protože život je příliš krátký na to, abychom ho trávili v čekárnách na zázraky, o které nikdo nestojí.
Pokud i vy ve svém okolí narážíte na lidi, kteří jako by zamrzli v čase a vyčerpávají vás svou prázdnotou, zkuste se zastavit a zamyslet, zda jim neodevzdáváte až příliš mnoho ze svého vlastního ohně. Pokud cítíte, že vás některý vztah nebo rozhovor nikam neposouvá, napište mi zvou zkušenost.
